Revolučnost Verdiho Otella

O revolučnosti Verdiho Otella se zamýšlí Kateřina Viktorová, dramaturgyně SDOB:

V díle Giuseppe Verdiho vrcholí tradice italské opery 19. století. Verdi byl jako všichni Italové výsostný melodik. Těžiště Verdiho operních děl je v bel cantu Rossiniho a Belliniho a v citové účinnosti pěveckých partů. Bel canto chápejme jako výrazový zpěv, jež zprostředkovává drama a má učinit cit slyšitelným, exprese však musí zůstat vždy kantabilní. Verdi se však více než na čistou krásu zpěvu zaměřuje na ztvárnění lidských charakterů a situací.

Kolem poloviny století vznikají Verdiho tři nejpopulárnější opery – La traviata, Il trovatore a Rigoletto. V nich Verdi porušil závazný typ operního hrdiny, kdy místo vzorových protagonistů se hlavními hrdiny stávají lidé z okraje společnosti. Svými nehrdinskými jedinci  a snahou o psychologické ztvárnění postavy porušoval konvence a otevřel tím dveře verismu. Sám však verismus odmítal: názor veristů je pro něj srovnatelný s prací fotografie – otisk skutečnosti. On sám se však nemínil vzdát určité umělecké stylizace, a to mu v tomto operním směru scházelo. Verdi se umělecky vyvíjel dále: výrazně na něj zapůsobila velká francouzská opera a Wagner s barvitou a bohatou orchestrací, obdivoval Berlioze. V posledním tvůrčím období sahá ke složitějším výrazovým prostředkům. Roste psychologický ráz jeho děl. Asi od Dona Carlose, jeho druhé verze z roku 1884, se objevují první rysy nového stylu – odklon od bel canta k hudebnímu dramatu. 

Tato Verdiho nová tendence se naplno projevila v jeho Otellovi (1887), práci 74letého skladatele, která vznikla po dlouhých 16 letech kompoziční pauzy, nepočítáme-li dvě přepracování jeho dřívějších oper Simona Boccanegry a Dona Carlose. Verdiho Otello je vynikajícím dílem a po stránce hudebně dramaturgické i revolučním. Revolučnost Otella spočívá v tom, že se Verdimu skutečně jako prvnímu zde podařilo porušit schematičnost číslové opery za cenu porušení uzavřených operních čísel. Árie zde ztrácí formální charakter a proměňují se v recitativní útvary s hudebním doprovodem rozvíjející pěveckou linku. Verdi tak vyšel z typu opery s uzavřenými čísly a dospěl k prokomponovanému dramatu. Dopracoval se k něčemu podobnému jako Wagner, ale z opačného východiska: Wagner totiž vychází z dramatu a jemu přizpůsobuje prostředky - Verdi naopak z respektování operní hudební formy (jak ji začal Rossini), které podřizuje drama. Verdi se tímto plynulým hudebním pohybem tak na jevišti více přibližuje opravdovému životu.
V Otellovi Verdi také výrazně povýšil úlohu orchestru. Orchestrální doprovod je barevně bohatý, nikoliv však symfonicky pojatý jako Wagnerův. Orchestr Otella už nejen doprovází zpěvní party, ale je sám i nositelem dramatických situací. A i tam, kde si hudba zachovává svůj doprovodný charakter, přidružuje se k zpěvním partům jako rovnocenná složka. 

Verdiho Otello není jen proudem nádherné prokomponované hudby, nýbrž především dílem s obrovským psychologickým zázemím. Tento skladatelův hudební pohled na Shakespearovu tragédii o tenké hranici mezi láskou a lpěním mistrně osvětluje Otellovu tragickou cestu k sebedestrukci. Verdi byl přesvědčen, že s Boitem vytvořili mistrovské dílo - a nemýlil se.

7. ročník Cen magazínu Musical-opereta za rok 2023

Hlasovat můžete na stránkách:
www.musical-opereta.cz/anketa-musical-opereta-2024

UPOZORNĚNÍ!

Vzhledem k množícím se dotazům, se tímto Severočeské divadlo s.r.o. distancuje od inscenace ZLATOVLÁSKA, na které se divadlo žádným způsobem nepodílí. Tato akce je pořádána externím subjektem, který neoprávněně užívá jméno naší společnosti. V případě, že patříte mezi oslovené, prosíme kontaktujte nás na e-mailu: sekretariat@operabalet.cz, aby bylo možné zamezit dalším škodám. Severočeské divadlo je připraveno věc předat orgánům činným v trestním řízení.

Děkujeme
Vaše Severočeské divadlo s.r.o.