• E-MAIL:
divadlo.usti@operabalet.cz
marketing@operabalet.cz
(rezervace, vstupenky)

• NAŠE ADRESA:
  Lidické náměstí 10
  Ústí nad Labem
  400 01

• IČO: 22774289
  DIČ: CZ22774289

MAPA:

---

ZVEME VÁS NA:

---

   

NAŠI PARTNEŘI:

POZOR - ZMĚNA! Vážení diváci, představení dne 5. 4. 2024 od 19.00 hodin J. B. P. Molière: LAKOMEC  je z důvodu nemoci ZRUŠENO! Náhradní termín bude 27.5.2024. Děkujeme za pochopení.

SERGEJ PROKOFJEV: POPELKA Tvorba Sergeje Prokofjeva (1891–1953) patří k základním hodnotám hudby 1. poloviny 20. století. Klavírista, dirigent a skladatel svým dílem (opusových čísel je 137!) obsáhl všechny hudební žánry – od klavírních miniatur přes skladby komorní až po velká symfonická a operní díla. Do ruského hudebního života vstoupil Prokofjev roku 1909 svou 1. klavírní sonátou (op. 1). Pro mladou generaci platil tehdy Čajkovskij za beznadějně zastaralého a Rimskij-Korsakov za příliš krotkého a konvenčního. Naproti tomu byl Prokofjev tvůrcem nové hudební řeči, nového hudebního výrazu. Byl osobitý v melodice, harmonii, rytmických zvláštnostech a nepravidelnostech. Ve stejném roce založil Sergej Ďagilev taneční soubor pod názvem Ballets russes (Ruský balet), který měl obrovský význam pro rozvoj výtvarného umění (spolupracovali s ním Picasso, Matisse, Rouault nebo Cocteau) a především tance (v souboru působili např. Karsavinová, Pavlovová, Lifar, Nižinskij, Massine, Balanchine). Na základě udělení prestižní Rubinsteinovy ceny za svou interpretaci absolventské skladby na petrohradské konzervatoři – již zmíněná 1. klavírní sonáta – podnikl Prokofjev v roce 1914 svou první významnou zahraniční cestu do Londýna, kde se setkal s Ďagilevem. Nabídka zkušeného impresária mladému a slibnému skladateli na baletní skladbu byla nasnadě. Ďagilev kladl Prokofjevovi na srdce, aby jeho hudba byla ruská. „V tom vašem shnilém Petrohradě vás úplně odnaučili psát rusky“ – vytýkal mu. Pro svůj balet si tak Prokofjev vybral z jedné ruské sbírky řadu příběhů o šibalovi, který si tropí šašky z celého světa. Tento „východní Enšpígl“ se jmenoval Šut (Blázen). Premiéru baletu zdržela 1. světová válka, takže poprvé byl uveden teprve v roce 1921 v Paříži v choreografii T. Slavinského. Několik let se Prokofjev zabýval vším jiným než tancem. Tři opery – Hráč, Láska ke třem pomerančům, Ohnivý anděl – označují jeho úspěšnou tvůrčí cestu stejně jako Klasická symfonie, 3. klavírní koncert a Visions Fugitives. Až znovu Ďagilev rozjel jejich bohatou a dlouhodobou „taneční“ spolupráci. Z roku 1925 je balet o dvou obrazech Ocelový skok, který nemá žádný plynulý děj a v choreografickém ději L. Massina předvádí každodenní scény ze sovětského života a končí tancem strojů v továrně. Byl příspěvkem ke konstruktivistickému umění oné doby. Povzbuzen úspěchem díla pověřil Ďagilev Prokofjeva napsáním baletu s tématem podobenství o marnotratném synovi z Lukášova evangelia, symbolického příběhu obecně lidského problému. K premiéře Marnotratného syna došlo v Paříži v roce 1929 v choreografii G. Balanchina. O dva měsíce později zemřel Ďagilev v Benátkách, avšak spojení Prokofjeva s baletním prostředím trvá. V létě 1932 se Prokofjev po mnoha úspěších v zahraničí usídlil opět ve své vlasti. Doma nebyl příliš chápán, ale nedovedl trvale žít jinde. Přestože mohl zůstat v zahraničí, kde pobýval od roku 1918, touha po vlasti byla silnější. Vyjádřil to v pařížském rozhovoru se Sergem Moreauxem: „Mé inspiraci nesvědčí cizí vzduch, protože jsem Rus, a to nejhorší pro člověka jako jsem já, je život v exilu, aby zůstával v duchovním podnebí, které mu neodpovídá. Já musím zpět. Musím opět vidět opravdovou zimu a jaro, musím slyšet, jak mi v uších zní ruština, musím mluvit s lidmi, kteří jsou mé vlastní tělo a krev, aby vrátili něco, co mi chybí – jejich písně, mé písně. Zde jsem v nebezpečí, že zajdu na akademismus.“ V roce 1936 se tedy Prokofjev vrátil z emigrace a vyměnil „úděl“ hýčkané hvězdy světových koncertních pódií za úděl sovětského skladatele se vším, co k němu patřilo – vedle oficiálních poct ty nejrůznější šikany a vynucené ústupky. Komunistický režim sice umělce potřeboval, ale zároveň jim účinně bránil ve všem opravdu uměleckém. Začal učit na moskevské konzervatoři. K tomu se připojily objednávky z divadla, filmových (spolupráce se Sergejem Ejzenštejnem na filmech Alexander Něvský a Ivan Hrozný) a rozhlasových studií. Zůstal sám sebou, i když se v roce 1948 stal terčem nechvalně známých Ždanovových útoků, které obviňovaly přední sovětské skladatele z formalismu a dalších prohřešků. Světově úspěšný zvolil strádání ve své zemi, spjatý s kořeny ruské kultury. Nejznámějším Prokofjevovým baletem je Romeo a Julie z roku 1936. Libreto na Shakespearův námět zpracovali S. Radlov, A. Piotrovskij, L. Lavrovskij a skladatel. Hudba se symfonicky rozvíjí, lyrická místa působí na pozadí dramatických situací nesmírně sugestivně. K premiéře nedošlo ani v Leningradu ani v Moskvě, hudba totiž byla označena za netaneční! Světová premiéra baletu se konala v Brně 30. 12. 1938 v choreografii Iva Váni Psoty a v SSSR se balet začal hrát až po roce 1940. Leningradská opera požádala v roce 1941 Proko?eva o další balet na téma pohádky o Popelce. Pro hudební divadlo není postava Popelky ničím novým, jak dokládá Rossiniho opera La Cenerentola či Massenetova Candrillon. Libreto napsal N. D. Volkov. Ve svých Pamětech Prokofjev napsal: „Zvláštní pozornost jsme oba věnovali dramatické náplni baletu. Nechtěli jsme, aby divák zůstal lhostejný ke strastem a radostem malé tanečnice Popelky, bouřlivému královskému synovi, mírnému a zdrženlivému otci, zlé maceše a hádavým sestrám. Přáli jsme si, aby se podílel na jejich pocitech a hnutích mysli.“ Hudební tvar tří dějství, která obsahují přibližně padesát samostatných „čísel“, je mimořádně bohatý. Volný sled samostatně uzavřených tanců je spojen několika motivy. Už v úvodu zazní první téma Popelky, které Prokofjev charakterizuje: „zamyšlené, svým charakterem něžně melancholické téma, které připomíná pokoření, jež Popelka prožívá v trpkém osiření. Nahromadění krásných tonálních obratů s působením křehkých chromatických tónů dodává tématu rysy smutné únavy.“ Druhé téma je věnováno čistotě a kráse Popelky, „zamyšlené, nesmělé dívky, která sní o velkém štěstí“. A toto štěstí pak vyjadřuje „téma střevíčku“, které uvádí ples, podmalovává scénu, kdy dobrá víla odevzdává Popelce čarovné střevíčky, a provází Popelku přes půlnoc a ráno k velkému finále. „Chtěl jsem, aby byl balet co nejtanečnější“, napsal Prokofjev. Proto slyšíme a vidíme v druhém dějství stylizované tance 17. a 18. století jako pavanu, passepied, bourrée, gavotu a menuet. K vrcholům partitury pak patří tři valčíky, z nichž Velký valčík, který je vyvrcholením plesu, se brzy stal hitem. Balet měl premiéru v roce 1945 v moskevském Bolšom těatru. Posledním Prokofjevovým baletem je Kamenný kvítek z roku 1949 (libreto L. Lavrovskij a M. Mendelssonová-Prokofjevová), o čtyřech jednáních, který čerpá námět ze zauralských pohádek, které poznal během pobytu s evakuovaným Kirovovým divadlem na drsném Uralu. Premiéry se skladatel již nedožil, proběhla v Moskvě v roce 1954. Prokofjev zemřel v rozporuplném čase politických bojů o moc v sovětském státě, 5. 3. 1953 v Moskvě. Mimochodem ve stejný den zemřel i člověk, který ho střídavě pronásledoval a velebil, kterého se Prokofjev na sklonku života, tak jako jiní geniální umělci v Rusku, opravdu bál – šílený diktátor, J. V. Stalin. více o tomto představení...

UPOZORNĚNÍ! Vzhledem k množícím se dotazům, se tímto Severočeské divadlo s.r.o. distancuje od inscenace ZLATOVLÁSKA, na které se divadlo žádným způsobem nepodílí. Tato akce je pořádána externím subjektem, který neoprávněně užívá jméno naší společnosti. V případě, že patříte mezi oslovené, prosíme kontaktujte nás na e-mailu: sekretariat@operabalet.cz, aby bylo možné zamezit dalším škodám. Severočeské divadlo je připraveno věc předat orgánům činným v trestním řízení. Děkujeme Vaše Severočeské divadlo s.r.o.

© 2024 Severočeské divadlo, design & code by Marek Russ