Bohéma – chudí penězi, bohatí láskou

„Lidé zemřou – vlády se změní – ale Bohéma bude žít navěky!“
Thomas Alva Edison, 1920

Mimořádný rozkvět italské opery v 19. století vrcholil nástupem verismu. Verismus je směr omezený národně i žánrově. Je záležitostí výhradně italské operní tvorby konce 19. a začátku 20. století. Jeho název je odvozen z italského slova vero, které znamená pravdivý. Autoři veristických oper skutečně od začátku usilovali o hudebně dramatické ztvárnění příběhů společensky pravdivých, osvobozených od romantické idealizace. Šlo jim o odraz skutečnosti, o co nejvěrnější kopii životních faktů a lidských charakterů. Veristé vyhledávali libreta na sociálně vyhraněné náměty ze současného života, které řeší nelehké životní situace. Tyto naturalistické tendence se projevovaly i v dalších uměleckých odvětvích jako je literatura, drama a výtvarné umění. Verismus byl jednou z reakcí na Wagnerovo hudební drama. Tento směr italského realismu v opeře zahájila dvojice úspěšných aktovek Pietra Mascagniho Cavalleria rusticana (Sedlák kavalír, 1890) a Ruggiera Leoncavalla I pagliacci (Komedianti, 1892) a jeho vývoj završily opery Giacoma Pucciniho. Tito skladatelé navázali na některé opery G. Verdiho, hlavním zdrojem však pro ně bylo mimořádné dílo francouzského skladatele – Bizetova Carmen. K verismu bývají řazeny i opery Pucciniho současníků a následovníků, Eugena d’Alberta, Alfreda Bruneeau a Gustava Charpantiera.

Giacomo Puccini vystudoval v letech 1880 až 1883 konzervatoř v Miláně, kde byl žákem znamenitého skladatele Amilcare Ponchielliho. Celý život pak soustředil své tvůrčí síly na operní tvorbu (celkem 10 oper). Po rozpačitých prvotinách Le Villi (Víly, 1884) a Edgar (1889) mu slávu získala opera Manon Lescaut (1893), a zejména pak La boheme (Bohéma). Puccini nastoupil cestu skvělé hudební kariéry, a byl tak jedním z mála tvůrců, kterým bylo dopřáno pocítit úspěch již za svého života. Uznání mu přinesla další jeho díla – Tosca (1900), Madama Butterfly (1904), La rondine (Vlaštovka, 1917) či operní triptych Il tabarro (Plášť), Suor Angelica (Sestra Angelika) a Gianni Schicchi (1918). Nečekaná smrt znemožnila Puccinimu zcela dokončit poslední dílo, v němž se jako kdysi v Madama Butterfly uchýlil k exotickému námětu, operu Turandot (1926). Puccini vyjádřil svůj názor, který ho provázel při tvorbě jeho nesmrtelných oper, slovy: „Divadlo má svoje zákony: vzbuzovat zájem, překvapovat, dojímat. Co bych měl já co dělat s hrdiny a nesmrtelnými postavami? Nejsem skladatelem velkých věcí, já chápu věci malé a těmi se rád zabývám. Nedokážu žít bez hudby, a protože bych nebyl schopen psát skladby symfonické, zvolil jsem si operu. To je můj způsob života – rozohňovat se, oduševňovat a těšit se.“

Po úspěšné Manon Lescaut hledal Puccini nosný syžet, který by mu pomohl navázat na úspěch předchozího díla. Nejprve uvažoval o povídce G. Vergy La lupa (Vlčice). Až se mu do rukou dostala kniha francouzského realisty Henriho Murgera Scény ze života pařížských bohémů z roku 1849, bylo rozhodnuto. Murgerovy povídky duchaplně a s humorem líčí život mladých začínajících umělců z Latinské čtvrti. Toto téma v Puccinim vyvolalo vzpomínky na vlastní studentská léta, resp. svůj bujarý bohémský život v Miláně, a rozhodl se pro zhudebnění.

Libreto Puccinimu napsala proslulá autorská dvojice operního verismu, Luigi Illica a Giuseppe Giacosa, s nimiž skladatel poprvé spolupracoval na Manon Lescaut. Puccini byl neústupný a důrazně vyžadoval vyhovění svých požadavků. Po náročné práci bylo libreto hotovo začátkem roku 1895. V Bohémě se jim podařilo skvěle vylíčit volnomyšlenkářskou nespoutanost pařížských umělců – básníka Rodolfa, malíře Marcella, knihomola Collina a hudebníka Schaunarda. Na pozadí jejich přátelství se odehrává dojemný příběh chudého Rodolfa a křehké nemocí oslabené Mimi, jež byli chudí penězi, ale bohatí láskou. Shodou okolností začal v téže době komponovat na tentýž námět operu Ruggiero Leoncavallo. Puccini svou Bohému dokončil dříve, asi po osmi měsících kompoziční práce, v listopadu 1895 v Torre del Lago na břehu jezera Massaciuccoli mezi Viareggiem a Pisou, kde se usadil. Opera má dramatický dějový spád, obsahuje krásná hudební čísla (Musettin valčík, velký kvartet ve třetím jednání, Collinova árie o plášti…). Všechna čtyři dějství jsou z hlediska hudební tektoniky propojena motivickou prací (některé motivy převzal ze svého Capriccia sinfonica, komponovaného v době milánských studií) a jsou svým zasazením do prostředí v zajímavém vzájemném kontrastu. Premiéra byla v divadle Teatro Regio v Turíně 1. února 1896. Očekávaný úspěch se však nedostavil.

Již během divadelních zkoušek bylo dílo přijímáno s nedůvěrou. Šířila se fáma, že se opera nepovedla. Byla nová, nekonvenční, zdálo se, že Puccini svévolně pohrdá tradicí. Instrumentace opery je bohatší. Partituru skladatel zjemnil impresionistickým způsobem – používá nová tónová zabarvení. Puccini se při kompozici neřídil přísnými harmonickými zákony, v orchestru se objevovaly zvukové modernizmy – bez rozpaků začal kupříkladu používat paralelně vedené kvintové akordy, což bylo z hlediska tehdejších principů klasické harmonie nepřípustné. Kritika dílo odsoudila. E. A. Bert napsal: „Ptáme se, co Pucciniho hnalo na politováníhodnou šikmou plochu s touto Bohémou?“ Jiný kritik, C. Bersezio v časopise Stampa: „Tvrdit, že Bohéma je po umělecké stránce dílo vydařené… povědět se nemůže… Bohéma, stejně jako nezanechává hlubší dojem v myslích posluchačů, nezanechává patrnou stopu ani v dějinách lyrického divadla, a bude dobře, když autor uzná chybu a hned odvážně vykročí po dobré cestě a přesvědčí nás, že to bylo jen krátké zabloudění v hledání skutečného umění.“ Tehdy se skutečně zdálo, že v „souboji“ zvítězí Leoncavallo, jehož Bohéma měla při své premiéře v roce 1897 v Teatro la Fenice v Benátkách úspěch.

Vedle kritiků nepřijalo Pucciho operu dobře ani obecenstvo, i když o propadáku řeč být rozhodně nemohla – v dané sezóně v Turínu byla inscenace uvedena 14krát. Premiéru dirigoval v necelých devětadvaceti letech Arturo Toscanini. Později v premiéře dirigoval ještě dvě další Pucciniho noviny – La fanciulla del west (Děvče ze zlatého západu) v Metropolitní opeře v New Yorku (1910) a Turandot v milánské La Scale. Už tehdy měl tento mladý umělec vysoké umělecké cíle a progresivní zásady. Zápis skladatele mu byl posvátný a dobře cítil nutnost reformy operní interpretace. Proto v zájmu dramatické pravdivosti nedovolil při premiérovém představení Bohémy žádné primadonské pěvecké manýry, žádné opakování árií. Bylo to nezvyklé a operní obecenstvo bylo zklamáno. Teprve za čas, když Bohému uvedlo v roce 1897 Palermo, kde si již obecenstvo „přišlo na své“, zahájila tato opera vítěznou cestu po Itálii, a pak celým světem. Sympatiemi k Bohémě i k jejímu tvůrci se netajili známí umělci H. Mann, B. Brecht, A. Schönberg, I. Stravinskij. Přestože do doby vzniku Bohémy v Paříži Puccini nikdy nebyl (poprvé se tam podíval až u příležitosti tamní premiéry Bohémy v r. 1898), C. Debussy v dopise Emanuelu de Fallovi napsal, že nezná nikoho, kdo by tak přesně vyjádřil atmosféru Paříže té doby v hudební řeči jako právě Puccini v Bohémě.

sestavila Kateřina Viktorová