Bohéma - Slovo režiséra

Mé první setkání s Bohémou bylo v poměrně útlém věku, kdy jsem jako člen Kühnova dětského sboru zpíval dětské sólíčko v 2. dějství v působivé inscenaci režiséra Karla Jerneka v Národním divadle, která se hrála na scéně tehdejšího Tylova divadla. Vzpomínám si, jak jsem se jednou domluvil s maminkou, že pro mne přijde až na konci představení, protože jsem chtěl celý ten příběh smutné lásky Mimi a Rudolfa sledovat až do konce. Když Mimi umřela, vyhrkly mi z očí slzy dojetím. Krásné výkony Milady Šubrtové a Viktora Kočího mám v paměti dodnes…

Tehdy jsem ještě netušil, že sám později budu zpívat na scéně plzeňské opery v inscenaci režiséra Tomáše Šimerdy Rudolfa. Bohéma byla v Plzni první opera nastudovaná v originálním jazyce – tedy v italštině. Rudolfův příběh jsem tedy mohl prožít mnohokrát sám na scéně a zapůsobil na mne stejně jako v dětských letech. I na jevišti jsem se často při smrti Mimi nemohl ubránit dojetí…

Také jsem jako chlapec netušil, že sám budu moci jednou Bohému režírovat. A jako režisér si kladu nezbytnou otázku, o čem budeme na začátku 21. století Bohému hrát? Odpověď je jednoduchá – budeme ji hrát o tom, o čem ji Giacomo Puccini napsal, tedy o lásce Mimi a Rudolfa a o mladých umělcích, kteří mají pořád nedostatek hmotných statků. Je to příběh nadčasový, který se může odehrát v každé době. Vždyť i dnes mladí lidé prožívají své velké lásky a rozchody, i dnes někteří mladí chtějí žít ve společenství svých vrstevníků, i dnes se setkáváme se smrtelnými chorobami…

Věřím, že i na dnešního diváka příběh Pucciniho nesmrtelné Bohémy zapůsobí…

Zbyněk Brabec